SKOPJE - město soch.

Kdy?	6.11. - 9.11.2021
Typ výletu:	Sólo výlet
​Kurz v době pobytu:	​1MKD - 0,41CZK

Cesta do Severní Makedonie: Jeden listopadový víkend jsem se vydal prozkoumat hlavní město Severní Makedonie - Skopje sólo, tedy sám, bez rodiny a přátel. Využil jsem skvělé ceny letenek společnosti WizzAir, zpáteční letenka Bratislava- Skopje - 20 EUR. Přepravu do Bratislavy poskytla společnost ČD, nikoliv z území Česka, ale z Kútú, 10 km za hranicemi České republiky. Rozdíl v ceně jízdenek byl propastný Břeclav - Bratislava zpáteční 720 Kč (cca 27 EUR), Kúty-Bratislava 9 EUR (cca 235 Kč). Za 37 min jsem dorazil na hlavní nádraží Bratislava a za dalších 10 min už seděl v autobusem č. 61 na letiště, který jezdí každých 20 min za cenu 0,90 EUR jedna cesta. Za půlhodinku jsem vystoupil na konečné stanici a pak již čekal než započne kolotoč tradičních letištních procedur. Čekání jsem si krátce zpříjemnil několika pohárky vína ve VIP lounge, kam mi vstup a bezplatnou konzumaci umožnilo vlastnictví té správné kreditní karty. Jak bezproblémový byl odlet, tak komplikovaný byl přílet do Skopje, přesněji řečeno přeprava z letiště do centra. Existují prakticky jen dva způsoby: shuttle bus, nebo taxi. Taxi je velmi drahé, 20 EUR jednotná cena. Autobus stojí jen 180 MKD. Makedonský denár se v době mého výletu přepočítával v poměru 1MKD - 0,41CZK, tedy cca 3,50 EUR. Jízdenku je možné zakoupit přímo v autobusu, avšak jen místní měnou. Vyměnit si makedonské denáry v ČR je téměř nemožné, takže je nutné je pořídit na letišti (více v sekci Výměna peněz). Dalším problémem je, že autobus jezdí jen 3x denně. Já jsem osobně měl časovou rezervu 30 min od přistání do odjezdu autobusu. Včetně výměny denárů jsem dorazil k autobusu 5min před odjezdem. Překvapivě tam nestál velký autobus pro 55 cestujících, ale jen malý tranzit pro 16 cestujících a samozřejmě, vyprodán. V této chvíli, začalo mezi asi dvěma desítkami cestujících živé vyjednávání v angličtině a začaly se tvořit skupinky v počtu tří až čtyř cestujících, připravených share taxi, neboli podělit se o náklady za přepravu taxíkem. Vloudil jsem se do společnosti dvou mladých žen a mladého muže, ze kterých se nakonec vyklubala trojice Slováků, přesněji řečeno, slovensky mluvících. Jedna z dam byla Makedonka, patnáct let žijící v Bratislavě. Ta zařídila taxi, ještě levněji, než 20 EUR a cesta do centra mne tak stála 250 MKD (cca 4 EUR)

Makedonské denáry.

Výměna a výběr peněz: Získat makedonské denáry ještě před odletem v ČR je téměř nemožné. Potíž je v tom, že lístek na autobus je možné platit pouze místní měnou, platba kartou nebo EUR není akceptována. Zbývá tedy peníze získat přímo na letišti buď výběrem z bankomatu, nebo výměnou ve směnárně. V příletové hale se nachází hned tři bankomaty vedle sebe. Všechny patří nebankovním institucím a všechny jsem odzkoušel. Požadovaly, ale tak vysoké poplatky, že jsem zvolil výměnu malé částky (10 EUR) ve směnárně, jen na zakoupení jízdenky. Větší částku peněz doporučuji vybrat z bankomatu náležící některé z bank v centru města.

Skopje - město soch: Každý, kdo kdy navštívil Skopje jistě potvrdí, že první dojem z hlavního města Makedonie tvoří sochy a sousoší různých velikostí i motivů. Nacházejí se doslova na každém kroku. Ku příkladu v parku nazvaném Žena válečník (Woman Warrior), ležící vedle apartmánu, který jsem si pronajal, spatříte obrovské sousoší na každých cca 20 m čtverečných. Doslova park posetý sochami.

Ubytování :

Co se týče výše zmíněného apartmánu - zaplatil jsem 56 EUR za tři noci v 3 plus 1 prostorném, čistém, skvěle vybaveném bytě v centru města. Jednalo se o jedno z nejlepších ubytování na mých cestách. Pro méně náročné lze doporučit i jeden z mnoha hostelů z centra města, kde se cena za tři noci pochybuje okolo 20 EUR ve sdíleném pokoji.

Centrum Skopje :

Náměstí Makedonie a Socha Alexandra Velikého: Za úplné centrum Skopje je všeobecně považováno Náměstí Makedonie (Square Macedonia), od mého apartmánu jen 5min chůze. Na náměstí se nachází neznámější ze všech soch a to Socha Alexandra Velikého (Alexander the Great Monument).

Brána Makedonie (Gate Macedonia): Brána Makedonie je vlastně bránou, kterou když projdete, dostanete se do úplného středu Skopje, tedy výše zmíněné Náměstí Makedonie. Oblouk byl vystaven poměrně nedávno, v roce 2014 za necelých 4,5mil EUR a slouží jako vzpomínka na dvacet let makedonské nezávislosti.

Na samém vrchu hory Vodno se tyčí Kříž tisíciletí (Milenium cross), 66 m vysoký, železný kolos. Údajně největší kříž na světě. Postaven (r. 2002) k dvoutisícímu výročí křesťanství v Makedonii. Viditelný téměř z každého místa v centru Skopje, převážně za tmy, kdy je kříž osvětlen. Ke kříži vede kabinová lanovka, 120 MKD zpáteční. K lanovce je možno se dopravit autobusem městské dopravy z hlavního nádraží. Všechny výše zmíněné informace vychází, bohužel jen z informací, získaných při přípravách cesty. Kvůli nedostatku času jsem se ke kříži nedostal. Další z důvodů proč se do Skopje vrátit.

Kmenný most (Stone Bridge):

Z Náměstí Makedonie se jen pár kroky dostaneme k řece Vardar, kterou přetíná několik mostů. Nejslavnější z nich je Kamenný most, nikoliv však nejpěknější.Kamenný most (někdy nazýván i Dušanův most) spojuje moderní Skopje se starým městem - Starý Bazar (Old Bazaar). Stáří je nejisté, jedna z hypotéz datuje výstavbu mostu do 6. století, druhá až do století 15.

Rybáři pod Kamenným mostem.

Most Oko (Eye Bridge) a Archeologické muzeum: Pár metrů po proudu řeky Vardar od Kamenného mostu sousedí Most oko na jehož břehu se tyčí krásná budova makedonského Archeologického muzea. Z mého pohledu je mnohem působivější, než slavnější soused.

Most umění (Bridge of Art): A ještě jeden z mostů stojí za zmínku. Most umění doplňuje trojici mostů přes řeku Vardar. Procházka po nábřeží jistě stojí za zkoušku hlavně po setmění, kdy jsou všechny pěkně osvětleny.

Staré město (Old Bazaar):

Stačí přejít Kamenný most, projít kolem další monumentální sochy Filipa II. Makedonského a budete se nacházet ve Starém městě, plném restaurací, barů, obchůdků se suvenýry. Ihned si všimnete prvků islámu, nachází se zde spousta mešit. Pro Středoevropana je zážitek procházet se Starým městem při večerním svolávání muezzinem.

Mešita ve Starém městě.

Pevnost Kale: Ze Starého města se chůzí během pár minut dostaneme do historické pevnosti. Po cestě budeme míjet další z mešit - Mustafa - Pašova. Samotná pevnost není z historického hlediska vůbec zajímavá. Jedná se pouze o zachovalé hradby. Dvě věci motivují k návštěvě, první je vcelku zajímavý pohled na Skopje a druhý, vstup je zdarma.

Pevnost Kale. Skopje-doprava: Vzhledem k faktu, že jsem byl ubytován v centru Skopje, a to jde obejít pěšky bez většího problému, veřejné dopravy jsem nevyužil. Až na menší zkušenost s autobusem mimo centrum Skopje, více v sekci: Canyon Matka. Skopje nemá metro a z oblasti dopravy mne zaujaly nejvíce klasické londýnské doubledeckery.

SKOPJE - ekologie:

Musím zmínit jeden zajímavý postřeh z oblasti ochrany životního prostředí. Ač bych rád vyzdvihl vcelku dobrou čistotu v ulicích Skopje, s ulicemi neapolskými je to jako nebe a dudy, jedna událost mě překvapila tak moc, že jsem se ji rozhodl popsat.

Jednoho dne, kdy jsem se procházel podél břehu řeky Vardar v úplném středu Skopje, mě zastavil pohled na hladinu. Řeka Vardar, která má celkem velký průtok byla plná plastových pet lahví. Ale úplně plná. Lahve plavaly vedle sebe ve vzdálenosti asi třiceti centimetrů a pokrývaly celou šíři řeky. Vypadalo to jako obrovská flotila válečných lodí při dobývání nepřátelského území. Vydržel jsem sledovat hladinu snad pět minut s lahve neustále proudily ve stejném množství. Tisíce plastových lahví. Pak jsem podívanou ukončil a pokračoval v cestě, s otázkou v hlavě, kde se takové množství lahví v řece objevilo a proč. Další den jsem k řece zabrousil znovu, ale hladina byla relativně čistá, v rámci normy. Žádný plastový útok.

Canyon Matka:

Pouze 16 km od centra Skopje se nachází úžasný přírodní úkaz - Canyon Matka. Z informací na internetu jsem se dozvěděl hlavně o velké návštěvnosti. Vyčetl jsem i důležité informace o dopravě, buď autobusem č. 60, nebo taxi. Autobus vyráží z autobusového nádraží a je nutné zakoupit cestovní kartu za 150 denárů, která pokryje zpáteční cestu a ještě zůstane na kartě kredit na další cestu. Cesta trvá cca 40 min. Toť teorie. Má cesta byla komplikovanější. Je důležité si uvědomit, že ve Skopje neexistují na zastávkách žádné přehledy o odjezdech a příjezdech autobusů. Dokonce i na informacích mi tato informace nebyla sdělena. musel jsem se držet informací z internetu od předchozích návštěvníků canyonu. Bohužel jsem objevil dvě časové verze. Zvolil jsem tu s dřívějším odjezdem (viz níže), konkrétně v 8:45. Jízdní řád: Skopje bus station: 7:00 / 8:45 / 10:30 / 12:10 / 13:50 / 17:10 / 18:45 / 20:15 / 22:30. Matka to Skopje: 11:20 / 13:00 / 14:55 / 16:25 / 17:45 / 19:20 / 21:00. A skutečně když jsem další den ráno v osm hodin dorazil na zastávku autobusu č. 60, autobus s totožným číslem na zastávce čekal. Ale řidič ne. Zvláštní bylo, že jsem čekal úplně sám. Byl jsem přesvědčen, že ač byla mimo sezónní doba, turistů tam bude spousta. S příchodem řidiče nastal menší šok, protože ten nastoupil zadními dveřmi a mne stojícího u předních absolutně ignoroval, vycouval a v klidu odjel. I když jsem podobné překvapení s veřejnou dopravou řešil jen několik měsíců zpět v Bukurešti, rozhodilo mě to i zde. Na rozdíl od Rumunska jsem se rozhodl výlet neodpískat a na Matku se podívat. Počkat si na další autobus v 10:30 jsem nehodlal, bylo jasné, že budu muset investovat více do přepravy. Vydal jsem se na taxi stanoviště, neboli štafl. Nebylo potřeba vyvíjet žádné úsilí, ihned si mne odchytil jeden z taxikářů (registrovaný) a za 10 EUR mě do canyonu odvezl. Nutno dodat, že v Makedonii existují dva druhy taxi přepravy a to licencovaná a takříkajíc na černo, kdy si spousta Makedonců vydělává na obživu převozem turistů po skončení jejich hlavní pracovní činnosti. Zpáteční cestu jsem absolvoval s albánským taxikářem, tentokrát neregistrovaným, a opět jsem to "ukecal" na 10 EUR. S oběma taxikáři jsem během jízdy vedl vcelku zajímavé hovory o životě v Makedonii, i když s albánským to bylo komplikovanější s ohledem na bídnou znalost angličtiny. Zjistil jsem, že když jsem některé myšlenky vyjádřil česky, rozuměl snadněji. Jen pro zajímavost: v Makedonii žije 30% albánské menšiny, v blízkosti canoynu jsou čistě albánské vesnice. Canyon je velmi zajímavé místo a určitě doporučuji jeho návštěvu. V letních měsících bývá doslova našlapán a jak mi sdělil Gordon (makedonský taxikář) komplikuje se i průjezd do canyonu, protože, tradiční úzké makedonské silnice lemují několika kilometrové řady zaparkovaných aut a tím znemožňují průjezd nejen autobusům, ale i osobním vozidlům. A tak je běžné, že ke vstupu do canyonu je nutné si udělat i čtyři kilometry dlouhou procházku. Napadlo mne jak to řeší v případě úrazů, které dle mého názoru jsou v létě na denním pořádku, poněvadž ani záchranka samozřejmě neprojede. V canyonu, do kterého je vstup zdarma existují tři možnosti zábavy. Nejlevnější je výšlap podél jezera. Pozor, nelze jej obejít. Stezka kopíruje pravý břeh a po cca 6 km končí a jediná možnost je otočit se a jít stejnou cestou zpět. Já jsem zvolil jen zkrácenou verzi.

Další možností je zakoupení lístku na loď a udělat si projížďku po jezeře, kombinovanou s návštěvou jeskyně Vrelo. Plavba tam 15 min, jeskyně 15 min, zpět 15 min.

Při cestě zpět jsem požádal mladého upovídaného průvodce o radu ohledně výstupu ke klášteru St. Nikola Šišovski. Potvrdil mi, že se nachází na levém břehu jezera a že je ochoten mě tam vysadit. Dvojice spolucestujících Němců, poté co ode mne zjistili podrobnosti, se rozhodla vystoupat na vrchol ke klášteru také. Třikrát jsem se ujistil, že po sestupu mě na opačném břehu průvodce - převozník nenechá a přijede pro mne, respektive pro nás (i s Němci) lodí. Jiná možnost, než přeplavat neexistuje a při znalosti Balkánské povahy jsem ujištění potřeboval.

Trasa výstupu není dlouhá, jedná se o cca 2 km, ale strmě vzhůru a dosti náročným kamenitým terénem. Obzvlášť při sestupu jsem ocenil pevnou obuv. Výhled na okolí po dosažení vrcholu vyvážil námahu a propocené tričko. Doporučuji.

Jídlo a pití: Po pravdě, z makedonské kuchyně jsem ochutnalméně, než jsem plánoval. Zmíním Burek, což je pečivo z tenkého těsta a měl by být plněn mletým masem, sýrem aj. Záměrně udávám měl, protože ten, který jsem si objednal já v poledne v jedné z mnoha prodejen ve Starém bazaru, byl bez jakékoliv náplně. Prostě prázdný. Při výběru místa, kde Burek smažili jsem si dal velmi záležet, šel jsem tam, kde bylo nejvíce místních a objednal si přesně ten druh Burku jako oni. Musím přiznat, že bez náplně to nebylo ono a příliš jsem si nepochutnal. Večer jsem si to vynahradil návratem do Starého bazaru do jedné z tradičních taveren a dal si tradiční pokrm Kebabi (čevapi), který všude udávali v angličtině prostě Kebab - tradiční balkánský pokrm. Válečky mletého, grilovaného masa.

Kebabi a pivo Skopsko. Poslední večer před odjezdem jsem měl v úmyslu ochutnat další tradiční makedonské jídlo, hlavně vyhlášené Tavče Gravče, což jsou vlastně fazole podávané v hliněné nádobě. V "mé" oblíbené taverně Tavče Gravče nepodávali, tak jsem se rozhodl poslední večer ve Skopje oslavit a objednal si "Tradiční makedonský talíř", takový mix všeho typicky makedonského (Tavče Gravče, Kebabi, Šopský salát, balkánský chléb, ajvar - zeleninová směs). Mimochodem, nejdražší jídlo na jídelním lístku, běžně nabízeno dvojicím. Poloviční porci odmítli přinést, tak jsem druhou polovinu tradičního makedonského mixu využil i jako pozdní večeři a také snídani. A cena? - 600 MKD. Co se nápojů (alkoholických) týče, pivo Makedonci moc vařit neumí. Nejpitelnější bylo Skopsko (čepované - 90 MKD), ale víno, především červené bylo velmi dobré.

Tradiční makedonský talíř.

Makedonští žebráci: byli pro mne každodenní zkušeností, setkával jsem se s nimi převážně v nejbližším okolí Kamenného mostu, a to ve dne i večer a zprvu jsem nechápal, že si vždy mezi množstvím všech kolemjdoucích jako objekt vybrali zrovna mě. Brzy jsem zjistil důvod. Už z dálky jsem dával na vědomí, že jsem turista, jelikož jako jediný v širokém okolí jsem byl v polovině listopadu stále oblečen do krátkých kalhot. Rozdělil jsem si je privátně do dvou skupin: aktivní a pasivní. Ti pasivní byli většinou ti špinaví, zapáchající, vždy jen nastavující ruce. Často velmi neodbytní. V jednom případě, kdy se na mne jeden nalepil a s nataženou rukou blízko mého obličeje mne několik metrů pronásledoval. Až má prudší reakce a ruka sevřená v pěst, ukončila jeho snažení. Určitě si vzpomenu na podobné zjevení ženského pohlaví, které s kojencem ne starším než pět měsíců v jedné ruce a druhou nataženou, obcházela zahradní posezení restaurací ve Starém městě. Nejprve jsem odmítl a když ostatní hosté všichni nějakou tu minci vydali, 1EUR jsem předal také. Pomohl tomu i fakt, že v té chvíli mi právě číšník přinesl na stůl obrovský talíř jídla, běžně určen pro dva (více v sekci Jídlo, pití). Aktivní byli zábavnější, všichni více či méně hovořili anglicky a všichni znali Českou republiku, a to nejen Prahu, ale také např. Teplice nebo Chrudim. Vzpomínám na nabídku opasku z pravé kůže za bezkonkurenční cenu a pouličního umělce-kouzelníka, jehož trik s nůžkami a papírem jsem nechtěl vidět. Vítězem se však stal muž s typicky nuzným zjevem bezdomovce a bezzubý. Ten mne vyrazil dech absolutně bezchybnou angličtinou. Neuvěřitelný kontrast. Krátký přepis naší konverzace (přeložen do češtiny) zde:

"Krásná země, navštívil jsem ji. Znám Prahu a taky Teplice." "Opravdu?" "Pane, věřil byste tomu, že jsem ve Skopje od rána. Snažím se sehnat pomoc, ale nikdo mě nechce vyslechnout? Věřil byste tomu? Já jen pokrčím rameny. "Dnes ráno jsem dorazil sem až z Řecka. Pěšky. Více než tisíc kilometrů. Jsem uprchlík ze Sýrie, víte pane?" "To jsem nevěděl.", říkám popravdě. "Řekli mně, že musím do Subotice, do tábora. Nic víc, jen, běž do Subotice. Ale já nemám peníze. Potřebuji 22,50 EUR. Pomůžete mi pane?", konečně se dostal k meritu věci. "Ale já nemám hotovost, platím kartou", zalhal jsem trochu. "Pane, jsem ze Sýrie. Tam je válka, každý den tam vybuchují bomby. Moje žena a malá dcerka žijí třicet metrů pod zemí v úkrytu. Schovaní. Pomozte pane, prosím." V té chvíli se rozplakal. "Ale já mám opravdu jen kartu.", říkám. " Já si sednu na tady tyto schody a počkám, než najdete bankomat a vyberete hotovost, pane. Je to jen 22,50 EUR. Blbých 1100 denárů." Přepočítal rychle kurz. "Bůh vám to vrátí." "Já opravdu nepůjde hledat bankomat. Je mi vážně líto, co vás potkalo. Jediné co můžu, je dát vám mince, které mám tady v kapse." Zželelo se mi muže, hrábl jsem do kapsy a vytáhl hrst drobných mincí a vložil je do natažené, špinavé ruky. "Děkuji vám pane, jste první kdo mi dnes pomohl. Pán to vidí a jistě vám to vrátí." Slyšel jsem už za zády, mířící na Kamenný most. Při zběžném pohledu na dlaň s mincemi, které jsem předal si myslím, že tam muselo být denárů přinejmenším za dvě, možná i dvě eura padesát. Teď už Syřanovi chybí sehnat jen dvacet. Do dneška si nejsem jistý, jestli to vše byla pravda, nebo jen skvělý herecký výkon. Závěr: Jsem si jistý, že tím, že návštěvu Severní Makedonie doporučím, chybu neudělám. Sám bych se rád ještě jednou vrátil a na delší dobu. Tři dny jsou dostačující jen na prozkoumání zajímavostí Skopje. Příště bych se rád podíval mimo hlavní město. Jezero Ohrid, město Tetovo a horské oblasti jsou dalším lákadlem. Ale o tom až někdy Jsem si jistý, že tím, že návštěvu Severní Makedonie doporučím, chybu neudělám. Sám bych se rád ještě jednou vrátil a na delší dobu. Tři dny jsou dostačující jen na prozkoumání zajímavostí Skopje. Příště bych se rád podíval mimo hlavní město. Jezero Ohrid, město Tetovo a horské oblasti jsou dalším lákadlem. Ale o tom až někdy příště.