SRBSKO - Bělehrad a Niš - zajímavý výlet

Kdy	13.10.- 16.10. 2023
Jak?	Solo
Kurz:	100 RSD - 21 CZK

Další cesta na Balkán byla mírnou kopií té předchozí, do Bosny a Hercegoviny. I tentokrát jsem přilétal do menšího města Niš a v hlavním strávil jen kratší dobu. V Bělehradě, mnohem kratší než například v Sarajevu. Let s Wizzair nebyl společností očividně vytvořen na podporu turizmu, ale sloužil k přepravě Srbů, pracujících v Rakousku. Více než 85% obsazenosti letadla tvořili domácí, zbytek Češi a Slováci. V Niš jsem měl stálý pocit, že jsem zde jediný cizinec.

Poprvé jsem vyzkoušel nový noční vlakový spoj z Brna přímo na letiště Vídeň. Je provozován společností Gepard Express s velkou podporou RegioJet (jizdenky se kupují na jejich webu, některé vagony jsou žluté). Cena jízdenky je 350 CZK a příjezd na letiště ve 4:05, což je ideální pro časné lety v 6:00.

Niš:

je třetí největší město Srbska s více než 250 tisíci obyvateli. Ale letiště mají jedno z nejmenších co jsem navštívil. I to může být výhoda, jak vysvětlím závěrem. Nachází se asi pět kilometrů od centra. Před letištěm narazíte na směnárnu (s mírně nevýhodným kurzem ve srovnání s centrem) a hned vedle trafikou. Zde jsem za část vyměněných dinárů pořídil datovou SIM kartu. Za 5 Gb jsem platil 400 RSD (cca 80 CZK). Nádhera.

Ubytování:

Přes booking.com jsem si pronal malý, ale útulný apartmán deset minut chůze do centra, na náměstí krále Milana (trg kralja Milana) a Nišské pevnosti. Cena 52 EUR na tři noci.

Doprava:

Po městě se dá levně přepravovat autobusy, které až na jednu výjimku jsou přesné. Cena jízdenky je 80 RSD (cca 16 CZK). Neplatí se u řidiče, ale u průvodčí, která si vás po nástupu najde a zkasíruje. I autobus na/z letiště (34A) stojí stejně, což je příjemná změna v porovnání s jinými městy.

Niš - co vidět:

Pevnost v Niš:

údajně jeden z nejzachovalejších objektů z doby Osmanské říše. Nejznámější je pro svou jižní bránu - Stambolskou, kterou najdete na všech pohledem, magnetkách, nebo materiálech propagující turismus v Niš. Uvnitř pevnosti bych ještě zmínil Bali - Begovu mešitu a hudební koutek, kde se často konají, nejen jazzové koncerty. Vstup je zdarma.

Náměstí Krále Milana (trg kralja Milana):

je jen přes most pro pěší, přes řeku Nižavu, ne více než dvě stě metrů vzdálen od pevnosti. Jedná se o největší náměstí v Niš.

Věž lebek (cele kula):

tři metry vysoká věž postavená Turky roku 1809 po boji se srbskými vojáky. Pro výstrahu místním obyvatelům byly do věže vloženy lebky padlých srbských vojáků. A to konkrétně 952. Do dnes se jich zachovalo jen 54.

Koncentrační tábor Červený kříž (Crvene Krst):

Bývalý sklad munice byl v roce 1942 nacisty změněn na koncentrační tábor. Uvězněno zde bylo třicet tisíc lidí. V témže roce se 105 vězňům podařilo utéct. Následkem toho byl plot z ostnatého drátu změněn na betonový a za každého uniklého vězně bylo deset jiných popraveno. Později, před koncem války bylo na nedalekém vršku Bubanj popraveno více než deset tisic vězňů. První foto je z roku 1942 a druhé aktuální.

Kopec Bubanj:

Jak bylo zmíněno výše je na kopci pietní místo za popravu deseti tisíce lidí. Na úplném vrchu bylo vystaveno sousoší znázorňující sepnutou pěst, jako gesto vzdoru. Místo je oblíbeno i místními lidmi k odpočinku. Je poseto spousty barbeque stanovišti.

Město Niš je také plné pravoslavných kostelů, kterých je mnohonásobně více než mešit. Nejvíce se mi líbil ten v parku svatého Sávy.

Bělehrad:

Dříve, před rozpadem Jugoslávie byl hlavním městem všech členských států, nyní jen Srbska. V porovnání s ostatními hlavními městy bývalých států Jugoslávie např. Skopje, Sarajevo jsem měl na prohlídku metropole omezený čas, takže se mi špatně hodnotí, nebo porovnává s ostatními městy.

Musím kriticky přiznat, že tady selhaly mé plánovací schopnosti a odhad. Ačkoliv z prvotního plánu jsem spoustu míst nestačil navštívit, věřím, že to nejzajímavější jsem během čtyř hodin zvládnul. Nejvíce mě mrzí nedostatek času na prohlídku srbského Maracana, stadiónu Crvene Zvezdy Bělehrad (55 000). Prohlídka stadiónu by měla stát 1250 RSD.

Do Bělehradu jsem se dostal z Niš autobusem - Niš Express, což je největší regionální dopravce. Nabízí deset spojů s hlavním městem denně. Doporučuji zakoupit jizdenku přímo na stránkách dopravce. Na netu se stejné nabízejí u dalších přeprodejců o mnoho dráž. Mě stála zpáteční 2500 RSD, tedy něco přes 500 CZK. Jinde na netu kolem 32 EUR. Jinak šlo o velmi únavný den, - tři hodiny autobusem tam, stejnou dobu zpět a mezi tím čtyři hodiny běhání po památkách- (obrazně řečeno, na žádnou jsem ani nestoupnul).

Použití veřejné dopravy v Bělehradě se právě měnilo. Jak jsem zjistil, sympatické placení u průvodčí změnili na moderní karetní systém. Tím nemyslím platební karty, ale cestovní, kdy je cestující povinen zakoupit speciální kartu, na kterou mu údajně v každém kiosku nahrají (za úplatu) určený počet jízd. Samozřejmě existují i zvýhodněné celodenní a vícedenní. Pro domácí obyvatelstvo se systémem zjednodušil na platbu telefony. Dál jsem nepátral. Přišlo mi to hodně komplikované a kompletní centrum se dá zvládnout pěšky.

Bělehrad - co vidět:

Bělehradská pevnost:

Paradoxně, podobně jako v Niš se i zde to hlavní motá kolem pevnosti. I tady v okolí pevnosti najdete spoustu staveb. Vnitřek pevnosti je vyplněn parkem Kalamegdan s úžasnými výhledy na Bělehrad, řeky Dunaj a Sáva a jejich soutok. Uprostřed se tyčí chlouba Bělehradu, 14 m vysoká socha, Socha Vítězství, jinak řečena Victor.

Náměstí Republiky (trg Republike):

po hlavní obchodní ulici Kneza Mihaila se z pevnosti dostaneme k hlavnímu náměstí Bělehradu. I zde je podobnost s Niš, protože náměstí vévodí jezdecká socha knížete Michala, v pozadí se nachází Národní muzeum a poblíž najdeme i Národní divadlo. Náměstí slouží jako místo shromáždění občanů při různých příležitostech.

Chrám svatého Sávy:

je stále nedostavěn. Staví se od 1935. Po dostavění by se měl stát největším na Balkáně. Uvnitř spatříte úžasné mozaiky (např. Ježíše Krista). Patří k nejvíce navštěvovaným místům v Bělehradě.

Při potulováním městem je možné narazit i na méně architektonické stavby, ale za to historicky vypovídající. Jako např. budova bývalého ministerstva obrany, která byla poničená vojsky NATO v roce 1999.

Jídlo, pití:

V Srbsku je obecně velmi levno, takže vaření ztrácelo smysl. Každý den jsem oběd dával formou fast - food ve městě. Není nic jednoduššího, na každém kroku i v těch nejzapadlejších uličkách lze najít občerstvení nazvané roštilj , což v překladu znamená grilování. A všude, doslova, mají jejich nejpopulárnější pokrm Pljeskavica. Placku z mletého masa, cibule a koření vloženou do bulky a zasypanou tím, co si vyberete - cibule, rajče, okurek, zelí, aj. Přidávají se různé dresingy, chilli, bbq, česnekový, smetanový aj. Mimo Plejskavice máte na výběr i z jiných tradičních jídel jako - čevapi, ražniči nebo burek.

V restauraci jsem si postupně objednal Pljeskavicu (pro změnu), skládaná játra a jeden z výborných salátů Moravský salad . Název nemá nic společného s "naší" Moravou. V Srbsku se nachází rozsáhlá a úrodná oblast kolem řeky Moravy nazvaná Velká Morava. V obchodě běžně koupite Moravský chléb. Nejznámější značky piva: Jelen a Nikšičko. Cena čepovaného v restauraci je 160 - 200 RSD (cca 32 - 40 CZK). Zmíním ještě jedno tradiční jídlo - Mučkalica, kterou jsem si skoro dal. Jsou to vepřové kostky s paprikou a rajčaty.

Příběh o Mučkalice se uskutečnil poslední večer před ranním odjezdem na letiště. Nechtěl jsem brát domů srbské dináry a proto jsem se v průběhu dne snažil vše utratit. Vše, až na osmdesát dinárů na autobus na letiště a tisíc dinárů na zamýšlenou večeři. Částka byla dostačující na hlavní jídlo, dvě až tři piva a tučné spropitné. Nedělní večer byla restaurace doslova našlapaná, protože bylo špatné počasí a na zahrádce se sedět nedalo. Hrála tradiční srbská kapela a atmosféra byla skvělá. Když číšník dorazil k mému stolu, pohlcen atmosférou jsem (a to byla velká chyba) se rozhodl zavést delší hovor v angličtině a požádal jsem ho o doporučení z menu. Hovor vypadal následovně:

" Nejsem si jistý, jestli si mám dát Mučkalicu a nebo jen tento Srbský salad? Co byste mi doporučil? "

" Srbský salád je dobrý, ale Moravský salad je lepší. "

" Fajn. Dám si Moravský salád a pivo."

" O.K."

Za půl hodiny (což je na tuto restauraci vcelku rychle) byl salát na stole.

Překvapení nastalo, když jsem dojidal zbytky salátu. Na stole najednou přistálo další jídlo - Mučkalica. Na tu, ale v kapse nezbývalo již peněz. Číšník, prostě nepochopil, buď jedno nebo druhé, ale jedno a druhé. Vyrazil jsem za ním k baru a co nejjednodušší angličtinou jsem se mu snažil vysvětlit, že na další jídlo už nemám peníze, jen kartu, kterou neberou. K mému údivu pochopil a úžasně zareagoval: "No Mučkalica?No problem".

Místo sto dinárů spropitného, dostal sto padesát. A jeho úklona bylo to poslední, co jsem v této příjemné restauraci viděl.

Niš odjezd:

Odjezd z města nebyl tak pohodový jako příjezd do města. A tady vyzdvihnu malý rozměr letiště v Niš, jak jsem předeslal v úvodu. Odlet byl naplánován v 7:10hod. Běžně si nechávám časovou rezervu dvě hodiny minimálně. Tentokrát jsem zvážil, že hodina a čtvrt by měla na tak prťavé letiště stačit. Malý šok nastal, když jsem čekal na zastávce na autobus (34A), který jel přesně na čas. Projel kolem mě a pokračoval dál. Prostě nezastavil. Přece nebudou zastavovat kvůli jedinému pasažérovi. Nastala panika. Běhal jsem po ulici a hledal taxi. Nikde, nikdo. Až po asi pětiminutovém běhu, se v protisměru objevilo jedoucí vozidlo taxi. Naštěstí si všiml mého zběsilého mávání a zastavil. Naštěstí po druhé byl ochoten přijmout euro. Zkrátím to,- na letiště jsem dorazil přesně hodinu před odletem a ještě dalších dvacet minut čekal. Jediná kaňka byla v ceně, protože místo v přepočtu šestnácti korun jsem za přepravu na letiště platil dvěstě padesát (10 EUR).

Závěr:

Srbsko jistě stojí za návštěvu. Pro našince je to stále levná destinace. Doporučuji i výlet do hor, což se mi nepodařilo. Samotná Niš lze projít za den. Ani Bělehrad neoplývá tolika pamětihodnostmi. Srbové mi připadali jako lidé přátelští, to jistě, ale také hrdí a s minimální chutí respektovat pravidla. A to nemyslím jen nezastavení autobusu na zastávce, ale i předbíhání, vstávání v letadle v momentě, kdy se kola dotkla ranveje a další.

Ale výlet to byl zajímavý.